Založit webové stránky nebo eShop

historie

DÍL JEDNA – CO BYLO, KDYŽ NIC NEBYLO

Kdysi dávno, ještě v minulém tisíciletí, když se ještě fotilo na analog a počítač jsme viděli jednou za měsíc ve školní učebně, se v lese u holštejnského Bílého potoka utábořilo stádo holek. Indiánských holek.

Co přesně se tehdy  v (VHODNÉ PŘÍSLOVEČENÉ URČENÍ MÍSTA*) dělo, dnes už nikdo neví – a ti, kdo ví, nepoví. „Moni, jak to tehdy bylo s tím prvním indiánským táborem?“ „Jej, to ti ráda povyprávím… Damiáne, vyskoč z toho krbu!... Začalo to tak….  Ano, Johanko, hasicí přístroj je v dílně… COŽE?“

Ať už to ve skutečnosti bylo jakkoliv, fakt je, že na těchto dvou týdnech v lesích mezi stany, (ZMÍNKA O PROSTŘEDÍ TEHDEJŠÍHO TÁBORA NAVOZUJÍCÍ ATMOSFÉRU TÁBOROVÉHO LÉTA 1998*) opředených indiánskými pověstmi, (VYSTIHUJÍCÍ INFORMACE O PRŮBĚHU TÁBORA*), se ukázal zárodek emancipace boskovického skautingu** i možnost jeho dalšího pokračování.

A pokračování skutečně přišlo. Vždycky ve čtvrtek 17.00 – 19.00, na školních židličkách i kamenných schodech klubovny i tehdy ještě zarostlé farní zahrady. Skautský svět se nám začal otvírat – na hrách v kroužku, plížení se mezi stromy pod Oborou i na velkých papírových plakátech (a skauti taky mají svoje zákony, je jich deset a první je tenhle… ) Běhaly jsme po městě v růžových teplákovkách, moc se neznaly a celé nám to připadalo jak farní tábor  na pokračování.

* Bude doplněno na základě rozhovoru s očitými svědky. Jsou-li tací mezi čtenáři, dovolujeme si požádat o návrh příslušného slova do sekce „návštěvní kniha“.  Vítáme i kreativní návrhy od těch, kdo se tábora přímo nezúčastnili, nicméně dokážou si tu haluz představit, příp. nás dokážou o autenticitě svého zážitku přesvědčit.

** Překlad: že se sekerou to umí i holky. ***

V přefeminizované době psaní tohoto článku toto zřejmě nikoho neudiví, ale nesmíte zapomenout, že tehdy bylo jiné tisíciletí a nejen že mobily měly dvouřádkový displej, ale skauting na boskovicku ovládala legendární Nibowaka – o jejíchž na dřevě vypalovaných tajemstvích jsme se na farních táborech dozvídali, že „nejsou pro holky“.

***  Šovinistická poznámka: Jo, kluci ji nám vždycky nabrousili.

 


 

DÍL DVA – JARO

Pro tento díl našeho pokračování příběhu o zrodu Minetaky bylo vybráno původní svědectví jedné z účastnic jarní výpravy v Drnovicích.

Když poprvé uslyšela slovo „historie“, začala vyděšeně křičet – „Ne, nemám kroniku! Určitě ji v žádném prvním šufleti zleva pod zeleným sešitem nemám! Jsem dospělá a zodpovědná a dávám si na svoje věci pozor a “ – když jsme ji přerušili se žádostí, že nám jde pouze o podání originálního svědectví, lehce se uklidnila.

Stále s trochu pohledem podezřívavě těkajícím podezřívavě na všechny okolo se jala přerývaně vyprávět:

Víte, mě se vždycky vybaví, jak jsme měli večeři prostřenou na karimatce a Kaňa jedla chleba s cibulou a tu cibulu prskala kolem sebe a Monika se ji napřed snažila usměrnit, ale nakonec to sama nedala a vybuchla smíchem. A taky jak se honily kolem chaty a jak jsme lovily tictac z mouky a Katka v noci zvracela do spacáku. A jak jsme venku odlívaly stopy; bylo to někdy v březnu, cesty rozryté bahnem a ve vzduchu vůně toho začínajícího jara, když má člověk pocit, že se celý svět začíná od začátku – a před sebou celý ten vymrzlý svět s prvním slunkem na obzoru.

Tam se taky poprvé začalo seriózně mluvit o skautingu – o zákonech, o symbolech, o pozdravu, o družinách. Sice jsem chtěla být v Sedmikráskách a ne v Kopretinách, ale řekli to tak pozdě večer, že už jsem stejně skoro spala. Celé to mělo příchuť foglarovek, správné party a dobré věci. A pak někdo při nějakém anonymním dotazníku napsal, že by mě chtěl jako vedoucí družinky. To mě dostalo úplně – nikdy mě nenapadlo, že by …“

V této fázi vyslýchaná účastnice jarní výpravy  na jaře 1999 už pochopila, že kroniku po ní opravdu nepožadujeme, plně se uvolnila a začala ze sebe sypat další informačně bezcenné historky a neurčité pocity. Ze slušnosti jsme ji sice nechali mluvit, ale zveřejnit to nemůžeme, kdo by to poslouchal, natož četl. A tak vybíráme jediná fakta, která se nám ve chvílích, kdy jsme procitli ze spánku, podařilo zachytit:

  • Oddíl byl rozdělen na dvě družiny a ty se scházely jednou týdně.
  • Monika dostala k narozeninám palačinkový dort.

 

DÍL TŘI – PRVNÍ SKAUTSKÝ TÁBOR

Jestli je tábor indiánský opředen tajemstvím neznalosti a dávné historie, tábor keltský, resp. jakýkoliv první skautský tábor, je spíš shrnující pojem pro všechno, co je na skautingu a obzvláště našem oddíle pro jednu generaci legendou.

A protože myslím, že

kdo nevařil čaj z borůvčí a nestrávil hodiny sezením na stromě,

kdo se netoulal před rozbřeskem po lese hypnotizován rosou a nepotkal divoké lišky,

kdo nezažil polívanou, při které se gumáky plní bahnitou vodou a les křikem přepadených dětí a třeskotem vandlínů,

kdo po náhodném kopnutí do země nenašel zlatý poklad,

(…)*

kdo nezažil pořádná hovadí štípnutí, zkoušky otužilosti spočívající v polehávání ve věčně zastíněné laguně frajersky ve slunečních brýlích, zoufalé oběhávání vedoucích s otrhanou nováčkovkou v poslední den před slibákem, odlepování smoly z půlky těla a hodiny uvažování, jestli slibovat nebo ne,

**

nemůže poezii prvního skautského tábora pochopit, a kdo ji pochopil, ten o ní nepotřebuje číst;

považuji za zbytečné první skautský tábor, tento tak malý krok pro oddíl, ale tak velký skok pro skauta, vůbec dále rozebírat.

Aby si ale někdo nestěžoval, dodám aspoň fotku pro pobavení:

(archaická fotka)

* vypuštěno cca 14 stran obdobně irelevantních dojmů

** V rámci zachování interaktivity webových stránek vyhlašujeme soutěž o dodání nejlepší  věty vystihující dojmy  z prvního skautského tábora. Odměnou budou archiválie z roku 1999 (jsou hodnotné, poetické a nesmrdí).


 

DÍL ČTYŘI – O TÁBORECH VŮBEC

A protože historie není nikdy dost, na příští rok jsme se přesunuli do starověkého Egypta, do odhalování pokladů na pouštích a budování světa mezi Nilem a pyramidami, sbírat dináry, honit králíky* i nezvané návštěvy**, pořádat slavnosti a především, především zase tábořit a skautovat. Tento tábor nám vedle jedinečné zkušenosti ostrovské louky a jejích srnek i týdnů bez sprchy (kdo si to dnes může dovolit?) přinesl dva fenomény, které náš oddíl charakterizují dodnes – maskáče a nevšední hobby – noční přepady.

(Pro toto místo byl navrhnut stoosmdesátistránkový lyrický text, který podrobně líčil zážitky z cca deseti táborů. Pod vystihujícím názvem „stručné shrnutí“ autorka se zaujetím líčila romantické aspekty biotopu Moravského krasu v době skautského osídlení, převyprávěla nesmírné množství napínavých historek a vyznala se ze své víry v dobro a přátelství a odvahu, kterou připsala právě tehdejším skautským táborům. Cca padesát stránek stránek písmem velikosti  4 věnovala podrobnému popisu účastníků tehdejších táborů (připojila vždy stručný životopis, postoj k nočním hlídkám, historii pokusu o splnění mlčenky a vztah k meruňkovým knedlíkům), čtyřicet stran zasvětila rozboru skautské ideologie. Mezi „bonusové“ přílohy patřily např. Recepty na vaření bez varu a Analýza korelace pozdních hodin skautské idey u Moniky Oujeské s intenzitou zážitku čerstvých skautek nebo Byla Aby opravdu alergická na mlíko?. K textu byla přiložena samostatná příloha o dvou stech stránkách nazvaná „boj s přepadníky“.

Tato perla české literatury (ačkoliv autorka volně přecházela v textu do ngangovštiny a morseovky) zde byla krátce i zveřejněna. Po dvou infarktech, jedné mozkové mrtvici a tragickem případu světlušky, která vzala studium oddílové historie vážně a předsevzala si, že text pročte celý (dnes má již věk skautky a zasvěcení tvrdí, že se dostala ke stránce 134), jsme se rozhodli text odstranit a nahradit jej obrazovou přílohou.)

  • vždycky FOTKA s krátkým komentářem

CESTOVATELSKÝ TÁBOR

ABORIGINSKÝ TÁBOR

PIRÁTSKÝ TÁBOR

STŘEDOVĚKÝ TÁBOR

AFRICKÝ TÁBOR

POHÁDKOVÝ TÁBOR

AUSTRALSKÝ TÁBOR

KOVBOJSKÝ TÁBOR

 

*  Bylo jich pět,ten největší, co  předrostl leckterou králíkárnu, byl prodán jako zakrslý, a na útěku byli pořád.  Návštěva u potomků možná na vyžádání.

** Bylo jich nespočet, ty nejzajímavější historky vyvolávají mráz v zádech a nikdy se neomrzí. Vyprávění od pamětníků možné na vyžádání.


 

DÍL PÁTÝ – STRASTI OBRAZOVÉ PŘÍLOHY

Obrazová příloha se zpracovává. Pro ty, které by snad překvapilo, že se zpracovává již několik měsíců, ráda objasním, jak časově náročnou činností zpracování táborové obrazové přílohy je:

15. ledna

 Zahájit zpracování znamená zalovit do archivní skříně mezi zrezlé nožíky a práchnivějící uzlovačky a doufat v nalezení starých alb. Dochází k prvnímu prodlení – čištění nožíků, opakování základních uzlů, opakování dalších uzlů, vyhledání encyklopedie s dalšími uzly, dlouhý trénink dalších uzlů, uzlování, uzlování.

14. února

Při zakládání uzlovačky na snaživého pisálka vypadávají vybledlé skautské deníky. Pisálek začíná listovat.  Rozněžňuje se nad stránkami, do kterých fixou překresloval encyklopedie (zda jde o stopy dinosaura nebo zajíce, už nikdo nepoví) a zachycoval první stopy skautských ideálů, a  nad zprávami z nočních hlídek, zakapaných voskem se zatavenými můrami a pubertálními výlevy. Silné emoce neumožňují žádnou seriozní práci. Minimálně do konce března.

30. března

Hluboko pod deníky pisálek nalezl táborový suvenýr organického původu. Skříň je třeba důkladně vyčistit.

15. dubna

Alba byla založena v knihovně. Pisálek otvírá alba a zůstává v tichém úžasu. Vidí fotky lidí, kteří spolu léta nemluví, jak spolu svorně opékají špekáčky. Sebe, jak odhaluje lesní moudrost v neprodyšné fosforové šusťákovce. Záchvat nostalgie se zcela ochromuje i potenciální kreativitu. Pisálek si toho je vědom a ponechává věc stranou. Aspoň na čtrnáct dní.

3. května

Pisálek vybírá reprezentativní fotky. Objevuje, že mu kdysi za vyvolání stály pouze ty fotky, na kterých jsou všichni obráceni zády, případně jim některé končetiny, občas i hlavy. Pokud mají focené skautky všechny části těla, tak stojí ve zcela nefotogenickém prostředí a neprovozují žádnou činnost, kterou by se dalo vysvětlit, proč se předmětná scéna fotila. Nejvíce fotek je zahaleno v naprosté tmě nebo na nich jsou zřetelné jen nerozeznatelné barevné skvrny, zřejmě postavy v dálce. Pisálek se zamýšlí nad tím, co pro něj znamenala „dobrá fotka“ v jedenácti letech a zda má jeho výběr a vývoj nějaké psychologické, estetické, sociologické, náboženské nebo kulturní objasnění.

25. května

Pisálek to promyslel a za účelem výběru fotek do obrazové přílohy na web oddílu Minetaka raději kontaktuje jiné, racionálnější a vkusnější členy.

18. června

Vyjasňuje se. Začíná léto. Kdo by trávil čas u fotek a počítače.

9. září

Pisálek píše.

(Obrazovou přílohu čekejte brzy.)


 


(Omluvte prosím autorku – nevěří na objektivitu historie, trpí sebestředností, pražským přízvukem a chorobnou touhou naučit svět číst poznámky pod čarou.)

TOPlist